Návod k potěšení, o kterém vám maminka ani paní učitelka neřekly.

Víš, že jsi nádherná?

Opravdu jsi. I když to možná nevíš a zatím si to neuvědomuješ. Jak se cítíš, když ti to říkám? Potěšilo tě to? Zaskočilo? Rozradostnilo? Rozplakalo? Zasnila ses? Roztoužila ses?

Slýcháváš to denně? Nebo jsi to neslyšela už věky?

Každá to máme nějak jinak. 

Zastav se u zrcadla, podívej se svému obrazu do očí a řekni si/mu „Miluji tě. Jsi nádherná.” Je velmi účinná a silná metoda pro zvýšení sebelásky. Znáš ji? Zkus si to říct několikrát denně a uvidíš.

Až to vyzkoušíš, tak půjdeme o mnoho hlouběji, abychom se naučily napojovat na své potěšení a rozpohybovaly zdroj své ženskosti. Řekneme to naší kundičce. 

Té, pro kterou mnohdy nemáme ani jméno. Neučili nás, jak ji nazývat. Tak ji raději nenazýváme nijak. Když běžně slyšíme slovo kundička, je to vnímáno hanlivě, jako nejvyšší možná urážka. Je to slovo zraňující, ponižující. 

Nikdo, nikdo nechce být kundička, byť každá jednu máme. A jedna z největších nevědomostí naší společnosti je, že neučíme dívky pojmenovat zdroj jejich ženské síly. A když má někdo to slovo vyslovit, stydí se. 

Když je něco tak nepříjemné, že to ani nemá jméno, musí to být nemravné. A to se děje. Žena začne už v dětství cítit stud vůči svému tělu, vůči každému aspektu svého ženství. Protože ona ví, že o tom nemůže ani mluvit! Došlo to až tak daleko, že se ženy velmi nenávidí. Nenávidí svá těla. Nikdy se uvnitř nich necítily doma. 

Takže jak tuto nenávist překonat? 

Jak začít milovat své ženství? 

Ten úžasný zdroj vnitřní síly i potěšení?

Zeptám se tě: „Podívala ses někdy na vlastní kundičku?” Pokud ne, tak patříš k většině žen. Bohužel. Jen málokterá ji viděla. Je to divné – tvůj doktor ji viděl, tvůj přítel ji viděl, tvá matka ji viděla, když jsi byla malá, ale ty ne? Ty ses nikdy nepodívala? 

Myslím si, že je to opravdu důležité. Vzít si do ruky zrcátko a podívat se na své vlastní tělo, aby ses s ním mohla ztotožnit. 

Dalším krokem bude začít svou kundičku prozkoumávat. Ne porno či sexuálním způsobem! Ale přátelskou cestou. Zkus to. Pohlaď se. Velmi jemně, s citem. Tvoje kundička – jóni – vulva – frnda  totiž miluje pozornost, ne nutně vedoucí k orgasmu, ale jen k potěšení. 

Začni objevovat toto velkolepé, nádherné ženské tělo. Můžeš se dotýkat i jiných částí, pohlaď svoji bradu, krk, nebo třeba jen dlaň. Toto je konec tvé osamělosti. Právě ses naučila zkrotit svoji touhu po potěšení a po doteku. Můžeš si dát tolik potěšení sama! Nepotřebuješ k tomu nikoho jiného!

Můžeš se naučit, co má tvá kundička ráda. Protože každá je jiná. Některá má ráda více zatlačit. Jiné preferují spíše jemnost. Ale všechny mají jedno společné: Milují pochvalu, ocenění, komplimenty.

Podívej se zrcátkem a řekni láskyplně: „Ty jsi tak krásná!” To ji povzbudí. Nauč se podívat zrcátkem třeba po sprchování. Nebo pokaždé, když jsi na WC, jí řekni: „Ahoj, jsi nádherná…” Bude to milovat a bude se cítit lépe. A ty budeš díky tomu lépe vnímat svoji intuici, protože když je kundička zablokovaná, tak intuici nevnímáš. 

Kundičky jsou úžasné. Integrují větší množství informací než jakákoliv jiná část našeho těla. Integrují z vědomí do nevědomí. Mozková kůra, neokortex. Řeknou ti pravdu, kterou by ti možná tvoje hlava říct nemohla.

Například když jdeš na pracovní pohovor, tak tvoje hlava ti říká, že tato práce je pro tebe ideální. Bude se dobře vyjímat ve tvém životopise a dobře tady platí. Ale když se zaměříš na svoji kundičku, uslyšíš ji říkat: „Ne. Nesnáším to tady. Nemám ráda ty lidi. Jsou tam světla. Nelíbí se mi to prostředí.” Uvidíš, že když ji poslechneš, tak přijde něco mnohem lepšího. Když si dovolíš důvěřovat své kundičce, začneš věřit i sama sobě. 

Většinou hledáme odpovědi venku. Někdo nám řekne, co je správné a co ne. Zkusme se ale spojovat samy se sebou, učme se sobě naslouchat a věřit tomu, co víme.

Musím ale podotknout ještě jednu věc, možná ne právě příjemnou. Nechala jsem si ji až na konec. Cesta k sobě je úžasná. Ale v momentu, kdy se začneš vracet k sobě a otevírat svůj potenciál, tak počítej i s tím, že to není vždy jen party a není to jen krásné. Spojíš se totiž s celým svým emocionálním rozsahem. Nebude to napořád tak, že život je úžasný, protože jsi v napojení. Ne. Někdy je potřeba nastoupit k tanci se svými stíny. Někdy vyjdou na povrch pocity a to tě může vyděsit. Neboj se jich. Řekni si OK, jsi tady, to se může stát. Nebude tomu tak napořád, jednou to skončí, neboj. Je to jen stupeň směřující k normálnímu životu. K životu v potěšení a radosti.

Jak moc bych ti přála, abys tento život žila!

(volně inspirováno rozhovorem s Regenou Thomashauer, autorkou knihy Kundička – návrat k sobě)