Umění požádat o pomoc – a bez výčitek ji přijmout

Potřebuju pomoct. Co pro tebe tato dvě slova znamenají, jak si je tvoje hlava přeloží? „Nezvládám, a tudíž jsem neschopná.“, anebo: „Je v pořádku nenést všechnu tíhu na svých bedrech. Protože jenom tak můžu být spokojená žena, máma, partnerka. Potřebuju být odpočatá, abych byla šťastná a sama sebou.“? 

Umíš si říkat o pomoc, nebo to vnímáš jako selhání? Přiznat svému okolí, že „nezvládám“, nedělá mnohým z nás dobře. Hlodá v nás pocit, že bychom měly. Zvládat to. Všechno. Uvěřily jsme, že je to jediná správná cesta. Nezvládáme? Pak s námi musí být něco špatně! A prosba o pomoc je jenom důkaz naší vlastní slabosti. Musíme sundat brnění superženy a cítíme se zranitelné. Co když ale to, co pociťujeme, není slabost? Co když je to projev odvahy a síly? Přiznat, že nejsme schopné plnit požadavky, které na nás klade společnost, rodina a nakonec i my samy. Vystoupit z řady a nesplňovat uznávanou normu. 

Co když je něco špatně s tou normou, a ne s námi? 

Je tu další takový den, kdy bys potřebovala pracovat, ale děti jsou opět doma. A tak jsi poklidila, vyprala a připravila oběd. Během pohádky sis zvládla odskočit k počítači a vyřešit alespoň práci, která hoří. Zbytek doděláš večer, až se dům ponoří do nočního ticha. Když jsi nastupovala na home office, těšila ses, že nebudeš trávit čas dlouhými přesuny do práce. A částečný úvazek ti dá dost prostoru pro děti, rodinu, sebe. Jenže místo pohody děláš většinou minimálně dvě věci současně. Práce a péče o děti, které víc než ve školce a škole bývají doma. Pomalu, ale jistě to na tobě zanechává následky. Negativní. Čas pro sebe? Svět fantazie?

Po páté odpoledne už potřebuješ chvilku, kdy nikdo nebude vyžadovat tvoji pozornost. Kdybys byla mobil, symbol baterky na displeji by výhružně blikal a varoval, že se brzy vypne. Cítíš se stejně. Začínáš být podrážděná. Každou minutou by se měl muž vrátit z práce. Když pošle zprávu, že dorazí o hodinu později, je to poslední kapka. Pohár je plný po okraj a ty máš chuť se vypnout, než vybouchneš docela. Jenže nemůžeš. Děti to cítí, atmosféra houstne. Ještě maličko a budeš křičet, metat blesky. Tolik bys chtěla být vyzenovaná máma jako z reklamy na kurz respektující výchovy. Ta, která ráda tráví čas s dětmi, dokáže si s nimi hrát a přijímat jejich emoce ve všech podobách. U toho dělá práci, která ji naplňuje. Milující manželka, která vítá svého muže večer s úsměvem, a ne na pokraji zoufalství. Žena plná energie, která si plní své sny. Prý takové ženy existují. Na sítích jich korzuje spoustu. Ale ty mezi ně nepatříš – a lámeš si hlavu, co je s tebou špatně?

Začněme od začátku.TY jsi v pořádku. Mezi tvou aktuální verzí a tou vysněnou stojí pouze umění říct si o pomoc. Přijmout skutečnost, že nezvládat to všechno neznamená být neschopná. Kdyby ses na svůj život podívala očima své nejlepší kamarádky, co bys viděla? Co bys té ženě před sebou řekla? Že se málo snaží? Že je s ní něco špatně? Nebo že toho je prostě moc? Že usiluje o nadlidské výkony a potřebuje podporu a oporu? 

Jak poznat, že potřebuješ pomoc

Snažíš si namluvit, že je OK být obden vyčerpaná a bez energie? Že mateřství/práce/vztah… je dřina? Co když to tak nemusí být? Když si dovolíš ukázat svou zranitelnost – a tím i obrovskou sílu a odvahu. Schválně, poznáváš některé z následujících symptomů, kterými ti tělo dává najevo, ať zpomalíš a dáš na první místo sebe?

• Zažíváš stres, úzkost, sevření, knedlík v krku?
• Býváš podrážděná, rozmrzelá, zahlcená – a děti nebo manžel ti pak tvé nálady a stavy zrcadlí?
• Často se přistihneš, že si čas s rodinou neužíváš, a jediné, po čem toužíš, je být sama? V klidu a tichu, nemuset pro nikoho nic dělat?

Pokud ano, je nejvyšší čas si přiznat, že: BÝT NA VŠECHNO SAMA NENÍ NORMÁLNÍ. Čtyřiadvacet hodin denně sloužit a čekat na chvíli, kdy bude vše hotovo a my si dopřejeme zasloužený odpočinek, nefunguje. Potěšení a radost nejsou za odměnu. Mantra „nejdříve práce, a pak budu šťastná“ je podfuk. Jediné, co doopravdy máme, je tady a teď. Respektující mámy, úspěšné podnikatelky i spokojené manželky spojuje jedna zásadní věc: říkají si o pomoc. Delegují. A nevyčítají si, že to nezvládly samy – naopak. Pochopily, že úsilí zvládnout všechno sama je bláznovství. Chiméra, co vede do rodičovských, pracovních i manželských pekel. Co vede k vyhoření a ztrátě sebe samé. 

Pojď se na chvilku zastavit a vzpomenout si, jaké to je, respektovat se, myslet na sebe a svoje potřeby. Vezmi si papír a tužku a zodpověz si následující dvě otázky.

• Jakou jednu činnost běžného dne bys nejraději přenechala někomu jinému?
• Čemu by ses věnovala místo ní? Co kdyby sis zatančila? Šla se projít do lesa? Vyrazila s dětmi do kina nebo na kafe s kamarádkou?

Začni o tom přemýšlet. Představ si to. A pak si dovol vědomě tvořit prostor pro SEBE. Je to cesta, která se skládá z mnoha malých krůčků. A nemusíš na to být sama. Kate Northrup tě láskyplně a zároveň velmi prakticky a pragmaticky provede v knize Dělej méně: Revoluční pojetí ženského time-managementu. Na stránce knize věnované si můžeš stáhnout a přečíst ukázkovou kapitolu a vykročit směrem k budoucí verzi sebe samé – k ženě plné energie a radosti ze života. 

Nyní už to bude na tobě. Dovol si být opět SAMA SEBOU. Vidět v zrcadle zářivou a šťastnou ženu, která si je vědoma své hodnoty a nejde přes sebe. Přes své touhy a sny. Ženu, která večer ulehá do postele s vděčností za všechny dary, které jí den přinesl. Ráno se budí s úsměvem na tváři a těší se, co vše hezkého prožije. S vědomým toho, že nikdy na nic není sama.

Ano, na tobě záleží.

Přejeme ti ať se ti daří naplnit tvou představu o radostném a poklidnému životu, ve kterém máš dostatek času a energie opečovat svou duši i tělo.